Od kolébky … a dál?

Když jako děti přijdeme na svět, jsme plni lásky a s bezpodmínečnou oddaností se obracíme ke svým rodičům. Absolutně v tu chvíli nepochybujeme. Věříme, že láska se k nám od nich navrátí stejně bezpodmínečně nazpět.

Většina matek dovede dát svému dítěti bezpodmínečnou lásku, protože vyrostlo v jejím těle, bylo její součástí – i otec miluje, ale jeho láska má jinou podobu a jeho důležitost se projevuje o něco později.

Role obou rodičů je pro harmonický vývoj velmi důležitá. 

Dítě potřebuje cítit, že rodiče tu pro něj jsou, že je přijímáno a milováno.

Když jsme velmi malými dětmi, teprve si utváříme představy o tom, jak funguje svět okolo nás. Každá nová zkušenost je pro nás v tomto životě první.

Do té doby netušíme, co se jak dělá a proč. Napodobujeme svou maminku a tatínka, posloucháme, co říkají, že je správně a co špatně, pozorujeme, co se jak dělá a časem se ptáme i proč tomu tak je.

Den za dnem nám ukazuji, říkají a předvádějí, jak máme žít a jaké způsoby chování jsou vhodné a žádoucí.

Od prvního dne života nám stanovují pravidla.

A v mnoha rodinách to bylo a je tak, že pokud se držíte pravidel, jste odměněni. Pokud se proti nim postavíte, byli jste či jste potrestáni.

A určitě jste chtěli být odměňováni, a tak jste dělali vše pro to, abyste se udrželi v daných mezích.

Naši rodiče bývali a jsou naším vzorem a my jsme přece chtěli být takoví jako oni.

Bylo to pro nás naprosto přirozené. Náš rozum převzal jejich prožitky jako jedinou, absolutní pravdu. Jako naši jedinou, absolutní pravdu.

Když jsme se chovali „způsobně“ a přebírali představy druhých, byli jsme „milováni“. Když jsme se ale pokoušeli jít svou vlastní cestou, nebo se snažili alespoň zjistit, jaká naše vlastní cesta mohla být, byli jsme potrestáni – láska nám byla odebrána.

Neměli jsme tedy žádnou jinou volbu než se přizpůsobit.

Postupně jsme si na to dokonce tak zvykli, že se všechny tyto myšlenky a představy, které nám byly vštěpovány, staly našimi vlastními.

I dnes jsou někteří lidé plni představ druhých lidí, že vůbec neví, které představy jsou opravdu jejich. Natolik je převzali za své, že ještě dnes sami sebe trestají za to, když ,,šlápnou vedle“, nebo když se pokouší najít svou vlastní cestu.

Trestají se úplně stejně, jako je trestali rodiče. Považují se za špatné, méněcenné, neslušné, nevychované nebo směšné.

Je smutnou pravdou, že bez lásky, péče a pocitu bezpečí poskytovaného rodiči se dítě naučí, že nemá žádnou cenu. Tyto děti vyrůstají bez vědomí o tom, jak může skutečná láska vypadat. Jejich normou je zneužívání a představu o lásce mají zcela pokroucenou. Stávají se dospělými, kteří nechovají žádnou lásku k sobě samým.

Tam, kde se dítěti nedostává lásky od své matky (v jisté fázi zejména od ní), tam je velká bolest.

Dítě, které vyrůstá za absence lásky, bezpečí, podpory a ocenění a je slovně či jinak napadáno, je do dalších let svého vývoje významně negativně ovlivněno. Dítě, které nemá naplněny fyzické a psychické potřeby, trpí nedostatkem sebedůvěry, který mu znemožňuje navazovat uspokojivé kamarádské vztahy, či se projevovat ve škole – dítě často mlčí, i když odpověď zná, nedokáže se zapojit do rozličných aktivit, často bývá izolované od druhých, stojí stranou, je zasmušilé. Pochybuje samo o sobě … a to přetrvává, bohužel, často až do dospělosti. 

A když poté máme v dospělém věku nějaké potíže a neuvědomuje si, odkud vlastně pramení příčiny, při pátrání po příčině si mnohdy uvědomíme či vzpomeneme, že se opakují v našem životě podobné vzorce chování, jako u rodičů, cítíme se zacykleni, v rodinné pasti.

A poté pátráme, hledáme, ptáme se … a odpovědi nacházíme i v dětství.

A často právě v raném dětství najdeme ten pomyslný dílek, který nám chybí ke kompletnímu obrazu, spokojenějšímu životu a k lepšímu prožívání.

Určitě to znáte, taky jste si říkali že …“ to jak se rodiče chovají, jak nás vychovávají, co říkají … nikdy nebudeme opakovat, dělat…“ a po čase zjistíte, že se chováte, jednáte, říkáte stejně tak, jako oni … až mě to někdy zaráží a děsí.