Fakt bych si přála mít kouzelnou hůlku

V poslední době jsou hojně mezi mými klientkami ženy, které byly zanedbávány, zneužívány, ponižovány … ne, sama jsem to, naštěstí, nikdy nezažila … ale nedávno jsem své kamarádce, koučce a terapeutce Jance řekla, že bych takovýmto ženám chtěla pomáhat, možná jsem to chtěla zakusit energeticky … a tak mi tyto ženy Vesmír poslal. Ale vězte, že to není nic skvělého, plácat se v tom emocionálním bahně.

A fakt bych si někdy přála mít kouzelnou hůlku a pomoci jim hned … pomoci jim zapomenout, nikdy to neprožít a nezakusit, být … no vlastně nebýt „ničím“ … jak na semináři řekla jedna žena: „…cítila jsem se jak ho… v trávě“, to je také každému na obtíž.

Lidé, kteří byli v dětství zanedbávaní, mívají v dospělosti četné emocionální problémy.

Jako dětem jim bylo zakazováno cítit a projevovat určité pocity, nebo prostě nedostaly žádnou pomoc ani vedení ohledně toho, jak se s těmito intenzivními pocity zdravě vypořádat.

Nebyl na ně čas, byly přehlíženy, odmítány.

Oni často nevědí, jak ovládat své emoce, a jsou proto náchylní k závislostem … ať na jídle, návykových látkách, sexu nebo na čemkoli jiném.

Závislostí vlastně utíkají od svých pocitů prázdnoty, nudy, ztracenosti nebo přemíry emocí – jednoduše utíkají od citové bolesti, od sebe sama.

Zanedbávané dítě si myslí, ať už vědomě či nevědomě, že důvod, proč jim jejich rodič nevěnuje pozornost, jakou potřebují, je ten, že je s ním něco špatně, že se dost nesnaží, že je nějakým způsobem „divné“, nemělo tu být a tak podobně.

Ať  již byli přehlížení, ponižovaní nebo zneužívaní, velmi brzy  se naučili, že není bezpečné cítit. Poznali,  že cítit znamená být zranitelní a být zranitelní znamená, že možná nepřežijí. A protože chtěli přežít, přestali cítit.

A bohužel … výsledkem je dlouhotrvající pocit, že opravdu nejsou dost dobří, že selhali, jsou úplně bezcenní a vyvíjejí nejrůznější mechanismy k vyrovnání se s tímto pocitem i s pocitem hanby.

• Někteří se stávají přehnaně perfekcionistickými a sebekritickými.
• Jiní se začnou přehnaně zavděčovat druhým kvůli naučenému sebepopření.
• Další se neustále tvrdě snaží, ale nikdy se necítí sami se sebou spokojeni, a mohou tak být snadno využíváni manipulativními lidmi.
• Mnozí se stávají spoluzávislými, kdy jsou ve svých vztazích potřební a poutaní k druhým lidem.
• A také se někdy stávají vysoce narcisistickými, aby si vykompenzovali nedostatek pozornosti z dětství a aby se také vyhnuli bolesti, kterou by cítili, kdyby je někdo viděl zranitelné nebo podřízené.
• … mohou mít i sklony k sebepoškozování, ať už vnitřně (skrze dialogy, které sami se sebou vedou) nebo vně (fyzické, ekonomické či sexuální sebepoškozování)… vytrhávání vlasů, škrábání až do krve … opět kvůli podvědomým přesvědčením, že na nich nezáleží, že si to nezaslouží, že jsou špatní lidé, že si zaslouží trpět, atd.

Citové zneužívání se zarývá do samotného jádra člověka, kde zanechává jizvy, které se hojí déle než jizvy fyzické.

Urážky, obviňování, výčitky a kritizování postupně rozkládají sebevědomí oběti, dokud nepřestane být schopna sama uvažovat a realisticky hodnotit situace.

A bohužel mnohdy dochází i k tomu, že je citově ubita natolik, že nakonec sama sebe začne obviňovat za to, že je zneužívána. Nechápala a snad se i bránila tomu, že musí odpustit sama sobě za trýznivé chování … měla tak „vymytý mozek“, že druhého dokonce omlouvala … vždyť si to přeci zasloužila.

Tato podvědomá přesvědčení působí velkou frustraci a bolest.

Tak zoufale si přejí být druhými milováni. Zdá se, jako by byli odsouzeni k věčnému odmítání, opuštění a samotě.

Ale potřebují pochopit, že více lásky v životě mít mohou.

Že mají schopnost změnit ty překážky v jejich podvědomí a dostat to, co si přejí.

Vyžaduje to ale uvědomění, odpuštění, poznání … tak moc jsem ráda, když pomohu vyčistit staré rány a z ne sebevědomého, utrápeného uzlíčku vykoukne krásná a po laskavém životě dychtící žena.

Více o terapii … ZDE

Příště … Tak už mě nech jít, když mě už stejně nechceš …